Důkaz, že jsme to přežili oba.. teda hlavně já 🙂
Ondrášek začal chodit dvakrát týdne do Plzeňského boxerského klubu BC Star. Měl jsem z něj hroznou radost, protože jsme snad konečně našli něco, co Ondru baví. Radost mne přešla po 14 dnech, kdy za mnou Ondrášek přišel s tím, že by mne chtěl o něco požádat. Rozhovor vypadal asi takhle:
- Ondra: Tati, můžu se tě na něco zeptat?
- Já: Ano můžeš, co chceš koupit? 🙂
- Ondra: Nechci nic koupit, ale ty stejně nebudeš souhlasit, tak je to jedno.
- Já: Ondro, řekni mi co chceš a třeba tě překvapím.
- Ondra: Tati, co kdybych udělal třeba 40 kliků a jako když je udělám, tak by jsi se mnou chodil na box.
- Já: Ondro, ale já s tebou na box chodím, vždycky tě tam doprovázím.
- Ondra: Tati, ale já jako myslím, že by jsi se mnou chodil cvičit.
- Já: neříkal jsem nic, jen jsem mlčel.
- Ondra: tak nic…
- Já: Víš co Ondro, tak jo. Ale z tréningů mě budeš nosit. 😉
Teď jsme s Ondrou přijeli z našeho prvního společného tréningu. Vypotil jsem tam asi 12,8 litrů potu, ale bylo to super. Jsem hrozně moc rád, že mne Ondra o to požádal, protože bych se sám nedokopal a popravdě je fajn s Ondrou trávit další společné chvilky.